Když se s některým z našich pacientů něco děje, někdy to dokážeme odhadnout. Poznáme to podle výrazu ve tváři, tónu hlasu, odseknutí na běžnou připomínku, viditelného neklidu, změněného dechového vzorce, neverbálního projevu, očního kontaktu (nebo uhýbání pohledem), jeho pohybu po oddělení nebo z dalších náznaků. Můžeme to řešit fakultativní medikací, ale možná po ní někdy saháme až příliš snadno a rychle, vnímáme ji jako paušální postup pro každou takovou situaci. Někdy by možná bylo lepší pro zklidnění pacienta využít jeho vlastní schopnosti a zvládací mechanismy. Toto opatření navrhuje škálu možností a ukazuje způsob, jak je co nejvíce zpřístupnit pacientům.
